Embedded Files
Medawar prohlásil, že virus je špatná zpráva. Zprávu můžeme chápat jako informaci a v molekulární biologii je informace zakódována do nukleové kyseliny. Rozšíříme-li tedy Medawarovu definici, jsou viry složeny z nukleové kyseliny a proteinového obalu, kterému říkáme kapsida a jehož proteiny – kapsomery jsou kódovány geny obsaženými právě v této nukleové kyselině. Kapsomery mají jednu úžasnou vlastnost – dokáží se samouspořádat do tvaru kapsidy. Funkce kapsidy je celkem jasná, chrání nukleové kyseliny a virové enzymy, nacházející se uvnitř. Co se tvaru týče, rozlišujeme dva základní tvary: ikozahedrální (dvacetistěn) a vláknitý (viz obr).
Každý normální virus se skládá z nukleové kyseliny (RNA červeně či DNA modře) a z kapsidy poskládané z bílkovin (kapsomer). Běžně rozeznáváme vláknité viry (virus tabákové mozaiky), ikozahedrální viry (adenoviry), obalené viry (virus chřipky) a bakteriofágy (viry bakterií).
Některé druhy virů, říkáme jim obalené viry, mají okolo kapsidy ještě fosfolipidovou dvojvrstvu. Tato membrána je vlastně část některé z membrán (jaderná, cytoplazmatická), kterou virus získal v průběhu opouštění hostitelské buňky, takzvaného pučení.
Z povrchu virů ještě trčí různé obalové proteiny, které virům umožňují kontakt s hostitelskou buňkou, popřípadě tyto proteiny donutí hostitelskou buňku k samotnému pohlcení viru. V současné době je asi nejznámějším obalovým proteinem koronavirový spike protein.
Velikost běžných virů se pohybuje v desítkách nanometrů. Viry jsou tedy o jeden až dva řády menší nežli bakterie. Nicméně i mezi viry se dají najít pěkní cvalíci. V roce 2006 Jean-Michel Claverie (*1950) zavedl pojmenování girus (složenina z anglického gigant virus) pro velké viry, jejichž velikost se pohybuje ve stovkách nanometrů a blíží se k jednomu mikrometru. Jejich velikost je tedy srovnatelná s malými bakteriemi, za které byly dokonce původně považovány (více v kapitole "Zajímavé viry na okraji").
Schéma komplikovanějšího obaleného viru
Porovnání velikostí některých virů, prokaryotní buňky (E. coli) a červené krvinky. Rhinovirus (původce rýmy) je jedním z nejmenších virů a naopak pithovirus patří mezi obří viry, přičemž velikostí konkuruje menším prokaryotům.
Nyní pozor, všechny výše uvedené odstavce nepopisují virus, ale virion, disperzní stádium (něco jako spora hub), které vůbec nic nedělá, pouze rozšiřuje virus z místa na místo. Virion nevykazuje žádný metabolizmus, nekomunikuje s vnějším prostředím, nerozmnožuje se… Zkrátka nevykazuje žádné známky života.
Nicméně všechny viry jsou vnitrobuněční parazité (neznáme žádný virus, který by se rozmnožoval mimo hostitelskou buňku) a uvnitř hostitelské buňky vypadá situace naprosto odlišně. Viry využijí metabolických drah a enzymů hostitelské buňky k svému pomnožení, a právě v této svojí životní etapě jsou podle většiny definic živé. Všechno důležité z pohledu viru se děje v buňce. Někteří virologové dokonce hovoří o tom, že buňka s virem už není původní buňka, ale další stádium viru. Toto stádium nazývají virobuňka.
Shrnutí
O virech hovoříme jako o nebuněčných organizmech parazitujících v buňkách. Jejich mimobuněčné stádium určené k šíření se nazývá virion. Ten se skládá z proteinové kapsidy, nukleové kyseliny a pro virus nepostradatelných enzymů (to není případ všech virů). U obalených virů je okolo kapsidy ještě přítomná membrána původem z hostitelské buňky. Velikost virů se pohybuje od desítek nanometrů po mikrometr. Největší viry jsou velikostně srovnatelné s malými bakteriemi.
Page updated
Google Sites
Report abuse