Embedded Files
Medawar prohlásil, že virus je špatná zpráva. Zprávu můžeme chápat jako informaci a v molekulární biologii je informace zakódována do nukleové kyseliny. Rozšíříme-li tedy Medawarovu definici, jsou viry složeny z nukleové kyseliny a proteinového obalu, kterému říkáme kapsida a jehož proteiny – kapsomery jsou kódovány geny obsaženými právě v této nukleové kyselině. Kapsomery mají jednu úžasnou vlastnost – dokáží se samouspořádat do tvaru kapsidy. Funkce kapsidy je celkem jasná, chrání nukleové kyseliny a virové enzymy, nacházející se uvnitř. Co se tvaru týče, rozlišujeme dva základní tvary: ikozahedrální (dvacetistěn) a vláknitý (viz obr).
Každý normální virus se skládá z nukleové kyseliny (RNA červeně či DNA modře) a z kapsidy poskládané z bílkovin (kapsomer). Běžně rozeznáváme vláknité viry (virus tabákové mozaiky), ikozahedrální viry (adenoviry), obalené viry (virus chřipky) a bakteriofágy (viry bakterií).
Některé druhy virů, říkáme jim obalené viry, mají okolo kapsidy ještě fosfolipidovou dvojvrstvu. Tato membrána je vlastně část některé z membrán (jaderná, cytoplazmatická), kterou virus získal v průběhu opouštění hostitelské buňky, takzvaného pučení.
Z povrchu virů ještě trčí různé obalové proteiny, které virům umožňují kontakt s hostitelskou buňkou, popřípadě tyto proteiny donutí hostitelskou buňku k samotnému pohlcení viru. V současné době je asi nejznámějším obalovým proteinem koronavirový spike protein.
Velikost běžných virů se pohybuje v desítkách nanometrů. Viry jsou tedy o jeden až dva řády menší nežli bakterie. Nicméně i mezi viry se dají najít pěkní cvalíci. V roce 2006 Jean-Michel Claverie (*1950) zavedl pojmenování girus (složenina z anglického gigant virus) pro velké viry, jejichž velikost se pohybuje ve stovkách nanometrů a blíží se k jednomu mikrometru. Jejich velikost je tedy srovnatelná s malými bakteriemi, za které byly dokonce původně považovány (více v kapitole "Zajímavé viry na okraji").
Nyní pozor, všechny výše uvedené odstavce nepopisují virus, ale virion, disperzní stádium (něco jako spora hub), které vůbec nic nedělá, pouze rozšiřuje virus z místa na místo. Virion nevykazuje žádný metabolizmus, nekomunikuje s vnějším prostředím, nerozmnožuje se… Zkrátka nevykazuje žádné známky života.
Nicméně všechny viry jsou vnitrobuněční parazité (neznáme žádný virus, který by se rozmnožoval mimo hostitelskou buňku) a uvnitř hostitelské buňky vypadá situace naprosto odlišně. Viry využijí metabolických drah a enzymů hostitelské buňky k svému pomnožení, a právě v této svojí životní etapě jsou podle většiny definic živé. Všechno důležité z pohledu viru se děje v buňce. Někteří virologové dokonce hovoří o tom, že buňka s virem už není původní buňka, ale další stádium viru. Toto stádium nazývají virobuňka.
Porovnání velikostí některých virů, prokaryotní buňky (E. coli) a červené krvinky. Rhinovirus (původce rýmy) je jedním z nejmenších virů a naopak pithovirus patří mezi obří viry, přičemž velikostí konkuruje menším prokaryotům.
Shrnutí
O virech hovoříme jako o nebuněčných organizmech parazitujících v buňkách. Jejich mimobuněčné stádium určené k šíření se nazývá virion. Ten se skládá z proteinové kapsidy, nukleové kyseliny a pro virus nepostradatelných enzymů (to není případ všech virů). U obalených virů je okolo kapsidy ještě přítomná membrána původem z hostitelské buňky. Velikost virů se pohybuje od desítek nanometrů po mikrometr. Největší viry jsou velikostně srovnatelné s malými bakteriemi.
Page updated
Google Sites
Report abuse