Klasifikace virů

Ve starší literatuře se můžeme potkat s rozdělením virů, podle hostitelského organizmu. Viry se tradičně dělily na viry živočišné a rostlinné. Trochu mimo stály bakteriofágy, jako viry bakterií. Samostatnou a nejlépe prozkoumanou skupinou byly lidské viry způsobující různá onemocnění. Dnes jsou známé viry všech buněčných organizmů a dělení podle hostitelského organizmu přestalo být používané.

Je zajímavé se detailněji podívat na virové nukleové kyseliny. Pakliže popustíte uzdu své fantazii, tak si můžete představit nukleové kyseliny, o kterých se ve škole běžně neučí. Z těch méně běžných to jsou například jednovláknové ssDNA (z angl. single-stranded DNA), dvouvláknové dsRNA (z angl. double-stranded DNA), RNA+ a RNA- (RNA+ by se daly rovnou použít jako mRNA, ale žádný virus to nedělá, protože jsou moc dlouhé). Tyto rozdíly v nukleových kyselinách použil v roce 1971 americký biolog a pozdější nositel Nobelovy ceny David Baltimore (*1938), k zavedení dodnes používaně klasifikace. Tato tzv. Baltimorova klasifikace vyniká jednoduchostí a dělí viry do sedmi skupin podle typu nukleové kyseliny obsažené v kapsidě a jejího převedení na mRNA, podle které se syntetizují bílkoviny. S typem nukleové kyseliny úzce souvisí fyziologie a další množení virů v hostitelské buňce. Asi nejzvláštnější je sedmá skupina dsDNA virů, které po vstupu do buňky přemění svou DNA do RNA a posléze pomocí reverzní transkripce RNA opět přemění na DNA. Někdy se příroda obtížně chápe.

Baltimorova klasifikace:

1. třída - dvouvláknové dsDNA viry - sem patří mnoho lidských virů, například virus oparu a skoro všechny bakteriofágy. Na tvorbu své mRNA a replikaci DNA zpravidla využívají enzymy hostitelské buňky.

2. třída - jednovláknové ssDNA viry - tyto viry si nejprve vytvoří dvouvláknovou DNA a teprve tato DNA slouží jako templát jak pro mRNA, tak pro genomovou ssDNA.

3. třída - dvouvláknové dsRNA viry - dvouvláknové RNA viry používají negativní vlákno k tvorbě mRNA a pozitivní k replikaci nových genomových nukleových kyselin.

4. třída - jednovláknové ssRNA viry s pozitivní polaritou - genomová RNA má stejnou polaritu jako jejich mRNA. Z toho důvodu zde musí být mezistupeň na negativní RNA.

5. třída - jednovláknové ssRNA viry s negativní polaritou - mRNA těchto virů má opačnou polaritu než jejich genomová RNA (mRNA je rovnou komplementární).

6. třída - jednovláknové ssRNA viry s reverzní transkripcí - tyto viry po vstupu do hostitelské buňky překlopí svou RNA za pomoci reverzní transkriptázy do molekuly DNA.

7. třída -  dvouvláknové dsDNA viry s reverzní transkripcí - poměrně malá skupina virů, u které se dsDNA v hostitelské buňce přepíše do RNA a za pomoci reverzní transkripce následně opět vznikne DNA.

Všimněte si, že je Baltimorova klasifikace založena na jediném znaku (nukleová kyselina), takže se dá předpokládat, že nebude mít nic společného se systematikou virů založenou na fylogenetických základech. Lidé se snaží vše živé zařadit do přirozených kategorií podle míry příbuznosti. U buněčných organizmů se to víceméně daří. V případě virů je to ale neobyčejně složité. Příbuznosti se dnes zpravidla hledají podle sekvencí nukleových kyselin a jejich vzájemným porovnáváním. Co však komplikuje situaci je fakt, že si viry geny běžně dokážou nakrást. Pakliže ještě připočítáme obrovskou mutační rychlost, už lidem nezbývá mnoho možností na sestavení smysluplného fylogenetického stromu. Každopádně se o to lidé snaží a v posledních letech se začalo blýskat na lepší časy. S novými objevy se můžete seznámit na konci textu v kapitole Původ virů.

Shrnutí

V současnosti nejpoužívanější klasifikace virů je Baltimorova klasifikace, která obsahuje 7 skupin odlišujících se podle způsobu výroby molekuly mRNA z mateřské nukleové kyseliny obsažené v kapsidě. Tato klasifikace není přirozenou klasifikací, neodpovídá žádným fylogenetickým vztahům.