Priony

Trocha historie

Vše začalo na Papui Nové Guinei. Na Zemi je málo tak zajímavých a nepřístupných míst. Celým ostrovem se táhne pohoří s nesmírně zaříznutými údolími. Lidé ze sousedních údolí se prakticky nemohli navštívit. Buď by museli překonat příkré hřebeny, nebo se probít stovky kilometrů pralesem k pobřeží a zpět. Valná většina původních obyvatel hor nikdy neopustila svoji vesnici a v životě se nesetkala s nikým jiným než se svými sousedy. Díky této izolaci se na ostrově vyvinulo přes tisíc vzájemně nesrozumitelných jazyků.

V některých částech Papui byl ještě nedávno běžný rituální kanibalizmus spočívající v konzumaci nebožtíků. Zemřelému člověku vzdali potomci hold tím, že ho rituálně snědli (částečně i proto, aby je nechodil strašit). A právě v těchto komunitách se objevilo zvláštní onemocnění kuru, které začal v padesátých letech 20. století studovat Daniel Carleton Gajdusek (1923–2008). Gajdusek měl středoevropské kořeny: narodil se v New Yorku, jeho otec však pocházel ze Smrdáků na Slovensku a matka z maďarského Debrecína. 

Klinický obraz kuru

Kuru je smrtelné neurodegenerativní onemocnění se 100% letalitou. Říkalo se mu také "nemoc smíchu", protože nemocní propadali bezdůvodným záchvatům smíchu. Prvními příznaky však byly poruchy koordinace a třes (cerebelární syndrom), v dalším stadiu neschopnost chůze a nastupující demence. V terminálním stadiu pacienti přestali přijímat potravu a umírali zcela zdevastovaní. Symptomatické stadium trvalo v průměru přibližně 12 měsíců. Přestože domorodcům bylo naprosto jasné, že onemocnění má na svědomí šaman, který si na ně zasedl, přivolaní lékaři původ choroby hledali spíše v kanibalizmu.

Epidemiologicky zajímavé bylo pohlavní rozložení nemoci: postihovala především ženy a děti, protože ženy při rituálu konzumovaly vnitřnosti včetně mozku, zatímco mužům bylo servírováno svalové maso. V některých vesnicích z toho důvodu přežívali téměř výhradně muži a dospělá žena byla 'vyvažována zlatem'.

Každoročně v kulminační fázi epidemie (50. léta 20. století) umíralo kolem 200 lidí.

Gajdusek a hypotéza pomalého viru

Gajdusek zjistil, že infekční agens prochází bakteriálními filtry, je odolné vůči UV záření a formalínu, a tedy vykazuje vlastnosti viru — přesto se žádný virus izolovat nepodařilo. Aplikoval koncept pomalých virů (slow viruses), který o několik let dříve zavedl norský virolog Björn Sigurdsson (1954) v kontextu scrapie a maedi-visna u ovcí. Gajdusek prokázal přenositelnost kuru na šimpanze a za tento objev získal v roce 1976 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Ocenění bylo za prokázání přenositelnosti, nikoli za správné určení agens — to přišlo až později.

V 80. letech přichází na scénu Stanley Prusiner (*1942), který jako infekční agens identifikuje protein — prion — a za správné vysvětlení mechanismu prionových onemocnění získává v roce 1997 Nobelovu cenu. 

Zánik epidemie a genetický odkaz

Australská správa začala kanibalizmus na Nové Guinei potlačovat již koncem 50. let; po jeho definitivním vymýcení počty případů kuru soustavně klesaly. Poslední zdokumentovaný případ kuru byl publikován v roce 2009.

Epidemie kuru zanechala fascinující genetický otisk: přeživší příslušníci kmene Fore mají nápadně vysokou frekvenci heterozygozity na kodonu 129 genu PRNP (genotyp Met/Val 129). Předpokládá se, že epidemie přirozeně selektovala jedince s tímto genotypem, protože jsou vůči prionózám odolnější. Jde o jeden z mála doložených příkladů recentní přirozené selekce u člověka způsobené infekčním onemocněním. Polymorfismus kodonu 129 přitom hraje roli i u dalších prionóz — homozygoti Met/Met 129 jsou například náchylnější k vCJD.

Shrnutí

Kuru bylo první prionové onemocnění studované do větší hloubky. Carleton Gajdusek prokázal jeho přenositelnost a spojitost s rituálním kanibalismem, přičemž infekční agens nesprávně považoval za virus. Prionovou podstatu onemocnění objasnil o dvě dekády později Stanley Prusiner. Epidemie kuru je zároveň dokladem recentní přirozené selekce na lokusu PRNP (kodon 129) v lidské populaci.