Tato první větev superskupiny SAR je nesmírně rozsáhlá (22 000 známých druhů) a obsahuje velmi různorodé organizmy. Najdeme zde jak jednobuněčné tak i mnohobuněčné organizmy, někteří fotosyntetizují jiní ne, vyskytují se zde i parazité dříve řazení mezi houby a takto bychom mohli ještě chvíli pokračovat. Znak, který by spojoval úplně všechny zástupce, jak už to tak u protist bývá, neexistuje. Jeden znak, který se nachází u většiny alespoň v nějakém životním stádiu, naštěstí existuje. Jedná se o heterokontní bičíky.

Dalším důležitým znakem vyskytujícím se často mezi stramenopilidy je přítomnost plastidu. Jedná se o sekundární červený plastid se čtyřmi membránami a zdá se, že výše zmínění zástupci bez plastidu o něj přišly druhotně. Z hlediska celosvětové fotosyntézy jsou stramenopilidi naprosto nezastupitelní. Vytvářejí 1/4 primární produkce, to znamená, že 1/4 globální fotosyntézy je tvořena právě touto skupinou. Další zajímavé struktury vysvětlíme u jednotlivých zástupců.

Opalinky (Opalinea)

Opalinky jsou poměrně malá skupina (cca 400 druhů) převážně parazitických a komenzálních druhů ryb, obojživelníků a plazů. Své jméno získaly podle opalizujícího povrchu při pozorování v mikroskopu. Při zběžném pohledu připomínají nálevníky, nicméně vnitřní struktura buňky je naprosto odlišná. Na povrchu mají velké množství brv a uvnitř větší množství jader. Jejich životní cyklus je komplikovaný. Zahrnuje jak nepohlavní, tak pohlavní rozmnožování. Jako hostitelé jsou nejvýznamnější žáby, přičemž není úplně jasné, jestli vztah mezi oběma organizmy je spíše parazitický či komenzální.

Oomycety (Oomycetes)

Oomycéty byly dříve pro vnější podobnost řazeny mezi houby. Molekulární data však jasně prokázala, že oomycéty nemají s houbami nic společného, nicméně terminologie týkající se jejich životního cyklu zůstala stejná jako u hub (prostě zmatek nad zmatek). Oomycety do tohoto přehledu patří jen okrajově, jsou totiž převážně mnohobuněčné. Mají i jednobuněčná stádia, ale mezi protista řazena nejsou.

Jen pro úplnost asi nejznámější zástupce oomycét je plíseň bramborová (Phytophthora infestans), která se zapsala do dějin lidstva. Tato plíseň společně s Brity způsobila katastrofální hladomor v Irsku v letech 1845 - 1849. Na hladomor zemřelo kolem jednoho milionu Irů a další milion a půl Irů emigrovalo. Tito lidé pak našli své nové domovy hlavně ve Spojených státech a Austrálii.

Do této skupiny patří také vřetenatka révová (Plasmopara viticola), která něco takového jako plíseň bramborová naštěstí nedokáže. Její činnost vede nanejvýš ke zdražení vína.

Kdybychom byli raci, tak bychom jako nejvýznamnějšího zástupce oomycét jistě uváděli Aphanomyces astaci neboli račí mor. Račí mor byl na naše území zavlečen s americkými raky. Ti jsou na toto onemocnění vcelku zvyklí, ale evropští raci, jako je například rak říční, jsou nesmírně vnímaví, a proto na většině našeho území již tito raci vyhynuli.

Rozsivky (Diatomeae, syn. Bacillariophyceae)

Kdybychom hledali největší ucelenou skupinu prvoků, budou to s největší pravděpodobností právě rozsivky. Podle environmentálního vzorkování by se mohlo jednat až o neuvěřitelných 200 000 druhů. Z estetického hlediska se také jedná o jednu z nejhezčích skupin.  Na svědomí to má nepochybně jejich schránka z oxidu křemičitého (SiO2).

Rozsivky mají sekundární červený plastid, takže jsou v tradičních učebnicích k nalezení v sekci Botanika - řasy. Najít je můžeme takřka ve všech vodních a vlhkých prostředích.

Rozsivky mají dvoudílnou křemičitou schránku (frustulu), přičemž oba díly do sebe zapadají jako dva díly Petriho misky. To vede k tomu, že se populace neustále zmenšuje, až dosáhne limitní velikosti. Maličká rozsivka má dvě možnosti. Může umřít (což se stává), nebo přejde na pohlavní rozmnožování, projde meiotickým dělení a vzniknou z ní pohlavní buňky. Po splynutí pohlavních buněk vzniká opět velká rozsivka.

Podle tvaru schránky rozeznáváme rozsivky centrické (vypadají jako Petriho miska) a penátní (jsou protáhlé jako penál). Pohlavní rozmnožování se u centrických a penátních rozsivek liší, nicméně výsledkem je opět veliká rozsivka, která se dál dělí nepohlavně.

Centrální rýha u penátních rozsivek se nazývá raphe a je významná pro pohyb buňky. Vlastní buňka je totiž schovaná uvnitř své schránky a nevlastní žádný bičík. Cytoplazmatická membrána prominuje touto rýhou  nad úroveň schránky. Může se tedy opřít o povrch, na němž pak funguje trochu jako pás od tanku. Tím, že se membrána posouvá směrem vzad, posouvá celou buňku vpřed.

Velice zajímavý je také vznik samotné schránky. Svým způsobem se jedná o sklo (oxid křemičitý) vzniklé pomocí enzymů za nízkých teplot. Substrátem pro enzymy je kyselina křemičitá, kterou buňky vychytávají z okolního prostředí. 

Po uhynutí buňky klesají křemičité schránky rozsivek na dno moří či jezer, kde se mohou v průběhu milionů let vršit vysoké nánosy. Z těchto nánosů později vzniká hornina pojmenovaná diatomit, neboli křemelina. Protože se jedná o nesmírně jemně porézní horninu, používá se například při filtraci vody v lecjakém pivovaru.

Zlativky (Chrysophyceae)

Jedná se o převážně jednobuněčné a někdy koloniální organizmy. Většinou žijí ve sladkých vodách, které mohou vodu při přemnožení zbarvit do žluta či žlutohněda. Toto zbarvení je způsobené β-karotenem a fukoxantinem. Buňky mají často dva bičíky s mastigonemy a stigma s fotoreceptorem obsahujícím retinal. Okolo buněk také bývá celulózní schránka - lorika. U některých druhů se dají pozorovat pulzující vakuoly.

Chaluhy - hnědé řasy (Phaeophyceae)

Chaluhy nepatří mezi jednobuněčná eukaryota, a proto je zde uvádíme pro získání úplné představy o eukaryotických superskupinách. Jedná se o mnohobuněčné organizmy, vytvářející rozsáhlé mořské "lesy". Přes to, že vypadají jako rostliny, nemají s pravými rostlinami ze skupiny Archeplasida nic společného. Chaluhy, podobně jako rozsivky, vlastní sekundární červený chloroplast. 

Známým zástupcem je Makrocystis dosahující v tichomoří až 60 metrových délek, popřípadě rod Sargassum známý ze Sargasového moře, místa, kde se třou úhoři.