Amoebozoa

Tato skupina je nejmenší ze všech doposud probíraných skupin a také se nerodila úplně jednoduše. Podle názvu člověk odhadne, že bude obsahovat měňavkovité buňky. Věc je ale složitější. Vzhledem k tomu, že je měňavkovitý způsob pohybu velmi původní, můžeme se s měňavkami potkat i v jiných skupinách. Typicky se jedná o rizária, ale úspěšní budeme i ve stramenopilech, popřípadě v exkavátech. Aby problémů nebylo málo, tak doporučuji nestudovat ze starších učebnic, protože tam jsou všechny tyto organizmy v jednom pytli pojmenovaném kořenožci.  

Co tedy dnes Amoebozoa spojuje dohromady? Především je to přítomnost měňavkovitého stádia alespoň v nějaké životní etapě. Tyto měňavky jsou zpravidla vybaveny lobopodiemi, nicméně poměrně vzácně se mohou vyskytovat zástupci s filopódii. Toto je asi jediný znak široce rozšířený ve skupině, nedá se však říci, že tento znak vlastní všichni zástupci. Relativně často zde můžeme nalézt zástupce s bičíky, skutečně existují bičíkaté měňavky. Podobně jako v ostatních superskupinách tak i zde existují mnohobuněční zástupci. Takto bychom mohli pokračovat a hledat další znaky, které by nám pomáhaly čím dál méně v charakterizaci celé skupiny. Dokonce i molekulární znaky zpočátku nepodporovaly monofílii této skupiny. Teprve když se použilo velké množství molekulárních znaků, vypluly konečně Amoebozoa na povrch. Podobně jako ostatní skupiny jsou tedy také Amoebozoa založeni na molekulárních znacích.  

Nyní se trochu blíže podíváme na to, jak panožky fungují. Panožky jsou důležité pro pohyb a příjem potravy procesem zvaným fagocytóza. Pakliže vás napadlo, že zde bude významný cytoskelet, tak máte naprostou pravdu. Panožky fungují na bázi polymerace a depolymerace aktinu vázaného k membráně. Právě díky aktinovým svazkům mohou vznikat výběžky membrány. Pak už stačí mít v membráně molekuly schopné přichycení k podkladu a buňka se může pohybovat. Pro fagocytózu je důležitou vlastností slévání membrán. Pakliže dvě panožky obklopí kořist (v opravdu staré literatuře se psalo, že panožky oblijí kořist) a navzájem se svými membránami dotknou, může dojít ke spojení membrán a vzniku váčku, uvnitř kterého je uvězněná kořist (bakterie, nálevník, či něco podobného). Tomuto váčku se říká fagozom, česky potravní vakuola. Fagozom posléze splývá s lysozomem za vzniku fagolysozomu. V tomto váčku klesá pH, čímž se aktivují enzymy rozkládající kořist.  

Kryténky 

Se jménem kryténky jsme se na svých toulkách mikrokosmem již potkali. Jak již bylo výše napsáno, nalézali se dříve všechny organizmy vytvářející panožky v jedné umělé skupině s názvem kořenonožci. Pod mikroskopem podobné organizmy byli sdružovány do jednotných skupin. A tak se stalo, že pro buňky vytvářející jakékoliv panožky a vlastnící schránku s jedním otvorem, byla vytvořena skupina kryténky. Další výzkum kořenonožce úplně rozmetal (stejně dopadla i tehdejší skupina bičíkovci), přičemž kryténky byly rozděleny do rhizárií a do amoebozoí.  

Kryténky z amebozoí vlastní lobopodie. To je nejlepší rozpoznávací znak. Jinak schránka, ve které se prvok ukrývá je primárně tvořena organickým materiálem, na nějž se můžou nalepit například kamínky, či nějaký podobný anoorganický materiál. Schránka má jeden otvor, z něhož prvok vysouvá panožky, pomocí kterých se pohybuje a loví potravu. Kryténky žijí ve vodním prostředí, ale můžeme je potkat i v mechu či vlhké půdě. V mikroskopu jde vždy o vděčný objekt.  

Acanthamoeba 

Jedná se o skupinu významnou pro člověka. Zástupci totiž žijí úplně všude a živí se bakteriemi. Dá se říci, že tam kde jsou bakterie, bude i nějaká Acanthamoeba. V této skupině jsou, dejme tomu, tři zajímavosti.  

Acanthamoeba castellanii a A. polyphaga jsou nejčastějšími původci měňavkového zánětu rohovky, způsobeného nedostatečnou hygienou při práci s kontaktními čočkami. Vzhledem k tomu, že jsou tyto prvoci všude okolo nás (v bazénové vodě, ve vířivkách, ve sprchách…) dá se jim jen obtížně vyhnout. Nesmírně důležitá je proto pravidelná sterilizace čoček, popřípadě správná hygiena při zacházeni s čočkami.  

Acanthamoeba může také velmi vzácně způsobit granulomatózní encefalitidu. Jedná se o podobný stav jako u Naegleria. Prvok volně žijící v přírodě se nedopatřením dostane do našeho těla, kde se mu daří do té míry, že nás jako svého hostitele zabije. Onemocnění zatím vždy bylo spojeno s pacienty s poškozenou imunitou. Celosvětově se jedná o nižší stovky případů, přičemž České republice se toto onemocnění naštěstí vyhýbá.  

Měňavka úplavičná (Entamoeba histolytica) 

Jedná se o nejrozšířenějšího parazita specialistu z této skupiny. U nás se tento prvok nevyskytuje, ale ze zajímavé dovolené si ho člověk přivézt může. Už jsme několikrát narazili na to, že výprava středoevropana do tropů či subtropů může přinášet různá zdravotní rizika a zde je další důvod pro obezřetné chování turisty.  

Měňavku člověk pozře s kontaminovanou potravou, popřípadě kontaminovanou vodou. Zelenina může vypadat nádherně a přes to na ní může být měňavka přítomna. Proto se doporučuje na nebezpečných místech konzumovat pouze tepelně upravenou stravu a pít balenou vodu. Jde o to, že místní lidé bývají nakažení, ale bez příznaků (onemocnění se projeví pouze u 10 % nakažených). Měňavka pak žije v jejich střevech a chová se jako volně žijící měňavky = loví bakterie. V tlustém střevě probíhá normální životní cyklus zakončený infekčními stádii (cysty a trofozoiti), které se stolicí opouští tělo pacienta.  Pakliže domorodci hnojí svá políčka z jímek, je dílo zkázy dokonáno. V místech, kde funguje kanalizace, má tato měňavka krušný život. Celosvětově je touto měňavkou nakaženo takřka půl miliardy lidí a úmrtí způsobí vyšším desítkám tisíc pacientům. U nás se za posledních deset let léčilo necelých šedesát pacientů.  

Středoevropan bývá k této měňavce mnohem vnímavější a její přítomnost se zpravidla projeví úpornými průjmy. Malá měňavka lovící bakterie totiž přisedne na střevní stěnu, kde vytvoří léze. Bohužel pro nás může ze střeva vycestovat a infikovat další orgány (játra, plíce, mozek). Nejnebezpečnější je infekce mozku, která zpravidla vede ke smrti pacienta.  

Hlenky 

Jste-li vášniví houbaři, jistě jste na podzimních houbařských výpravách natrefili na pestře zbarvené několikacentimetrové chuchvalce ležícím na pařezu či padlém stromu. Gratuluji, našli jste hlenky. Pro hlenky jsou totiž typická mnohobuněčná stádia. Podívejme se však na celý životní cyklus. 

Hlenky se běžně vyskytují v našich lesích jako jednobuněčné měňavkovité organizmy lovící bakterie. Za jistých okolností jedna buňka začne do okolního prostředí vypouštět látku přivolávající ostatní hlenky. Buňky mezi sebou rozpustí membrány a vytvoří okem viditelný mnohojaderný útvar zvaný plasmodium. Některá plasmodia jsou schopna pohybu (okem nepostřehnutelně se plazí po podkladu). Z plazmodií posléze vyrůstají “plodničky”, ve kterých vznikají spory. Správně odhadujete, že ze spor opět vyklíčí měňavkovitá stádia. 

V minulém století si systematici s hlenkami nevěděli moc rady. Vzhledem k tomu, že vytvářejí “plodničky” a dají se najít převážně v lese, skončily hlenky v houbách. 

Kdo by se chtěl vzdělat o něco více doporučuji následující článek z časopisu Živa.