Mezi dvouvláknové DNA viry jsou asi pro přírodu nejvýznamnější bakteriofágy. Ty do této kapitoly úplně nepatří, protože si žádný bakteriofág lidí nevšímá, nicméně nezapomeňte na možnost fágové léčby bakteriálních onemocnění, která je probírána v kapitole léčba bakteriálních onemocnění.

Dvouvláknové DNA viry jsou mezi původci lidských onemocnění poměrně běžní. Zde je malý výběr. 

Následující viry (HSV-1 - EB virus patří mezi tzv. herpes viry). Hostitelem herpesvirů je až na výjimky každý člověk. Zpravidla se jedná o bezpříznakové hostitelství, někdy se však virus vymkne kontrole a problém je na stole. Příznivá je existence dobře zabírajících antivirotik jako je Herpesin či Zovirax.

HSV-1 a HSV-2 (opar)

Jedná se o dva typy toho samého viru. Těmito viry je nakaženo 90% lidské populace. V latentní fázi jsou viry usídleny v nervových buňkách zadních míšních kořenů a ve stádiu infekce pak sestupují senzorickými nervovými vlákny do místa manifestace choroby. HSV-1 způsobuje běžný opar a HSV-2 opar genitální.

Varicela zoster (plané neštovice)

Jestli je vám jméno Varicela povědomé, tak je to z toho důvodu, že jste onemocnění způsobené tímto virem prodělal téměř každý. Jedná se o plané neštovice. Nicméně i tento virus se po prodělané infekci ukryje do senzitivních zadních míšních kořenů a může se reaktivovat. Tomuto onemocnění se říká pásový opar. Podle toho, ve kterém patře míchy virus sídlí, manifestuje se onemocnění jako svědící vyrážka v patřičném dermatomu (místo na kůži, jež je inervováno z této části míchy).

Cytomegalovirus (CMV)

Tímto virem je opět nakažená většina lidské populace, přičemž nákaza virem probíhá bezpříznakově. Virus získal své jméno podle toho, že v hostitelských buňkách dokáže zabránit apoptóze a buňka se výrazně zvětší. V současné době probíhají výzkumy, zda CMV nemanipuluje svým hostitelem (podobně jako parazit Toxoplasma gondii).

U vnímavých jedinců však může dojít k propuknutí nemoci. Jedná se pak o infekční mononukleózu. Další problém s CMV je u imunodeficientních pacientů (lidé po transplantacích, popřípadě lidé trpící AIDS). U nich se virus chová velmi agresivně a zpravidla dochází k selhání jater.

Epstein-Barrové virus (EBV)

Virus dostal jméno po svých objevitelích, po Michaelovi Epsteinovi (1921 - 2024) a Yvonne Barrové (1932 - 2016). Virus způsobuje podobně jako cytomegalovirus infekční mononukleózu, popřípadě únavový syndrom. Je zajímavé, že pozitivní titr protilátek (imunitní systém člověka se potkal s EB virem a zareagoval na něj), má 95% populace. To znamená, že u většiny lidí probíhá infekce bezpříznakově. EB virus vstupuje do B-lymfocytů a vytváří nesmrtelné linie těchto buněk. Nákaza vzniká při kontaktu se slinami (líbání, kartáček, sklenice...).

Variola

Variola je původce onemocnění zvaného pravé, nebo také černé neštovice. Protože má toto onemocnění pozoruhodnou historii a dokonce i českou stopu, zastavíme se u něj o trochu déle.

Pravé neštovice jsou nesmírně zajímavé z toho pohledu, že je to první, a zatím poslední, choroba, která byla eradikována (úplně vymýcena). Ještě v první polovině dvacátého století na pravé neštovice ročně umíralo několik miliónů lidí. Díky vakcinačnímu programu, však nemocných ubývalo a v roce 1980 Světová zdravotnická organizace prohlásila neštovice za eradikované. V současné době se proti neštovicím neočkuje a virus existuje pouze v několika laboratořích.

V eradikačním programu byl jednou z klíčových osobností významný český lékař a epidemiolog Prof. MUDr. Karel Raška, DrSc. (1909 – 1987). V šedesátých letech tento celosvětový program dokonce vedl. V roce 1972 byl však donucen komunisty k odchodu do penze. Raška totiž poukázal na plagiátorství tehdejšího komunistického ministra zdravotnictví, který se ihned Raškovi pomstil a odstavil ho od profesního života. Nicméně Rašku zná celý vzdělaný svět a po pomstychtivém ministru dnes pes neštěkne.

Nyní se pojďme podívat na chorobu samotnou.

Onemocnění je velmi nakažlivé a do člověka se dostává přes sliznici dýchacích cest. K infikování stačí nesmírně malé množství virů (několik desítek). Choroba má poměrně dlouhou inkubační dobu, která se pohybuje kolem dvou týdnů. Samotná manifestace choroby začíná vysypáním pupínků na hlavě a předloktí a postupuje dál přičemž se pupínky objevují po celém těle. Zpočátku zarudlý pupínek se mění v hluboký mokvající vřed, který se hojí depigmentovanou jizvou. Jakmile se objeví pupínky je pacient nakažlivý.

Choroba sama má dvě hlavní formy, variolu minor s lehčím průběhem a 1% smrtností a variolu major se 30% smrtností. Existují ještě dvě vzácné formy takřka se 100% smrtností.

V Evropě variola kolovala od nepaměti. Naprosto jiná situace však panovala v Americe. Indiáni byli z imunologického hlediska takzvanou naivní populací a neštovice zde měly zřejmě těžko představitelnou 90% smrtnost. Vzhledem k tomu, že neštovice byly velmi infekční, rozšířila se nákaza rychle a zdecimovala celé velké civilizace.

Nicméně ani v Evropě nebyly neštovice považovány za banální onemocnění. Každoročně této nemoci podlehlo velké množství převážně dětí a u významného procenta pacientů došlo sice k vyléčení, nicméně vředy se hojily jizvou a pacient byl doživotně zohyzděn. Virus však nezpůsobuje pouze kožní puchýřky (exantém). Virus napadá kromě kůže i lymfatické uzliny, slezinu a kostní dřeň. Úmrtí nastává ve 20 - 30% případů jako důsledek masivního krvácení a kardiovaskulárního selhání (hemoragická forma) nebo v důsledku sekundární infekce. Po prodělané nákaze zůstává celoživotní imunita.

Naštěstí na přelomu 18. a 19. století si anglický vesnický lékař Edward Jenner (1749 - 1823) všiml, že dojičky pracující s kravami trpícími kravskými neštovicemi (Vaccinia - odtud vakcinace), takřka nikdy neonemocní pravými neštovicemi. Jenner provedl pokus (za který by ho dnes nepochybně zavřeli), kdy jednoho chlapce z chudobince nejprve naočkoval výtažkem z kravích puchýřků, a pak ho nakazil pravými neštovicemi. U chlapce vůbec nedošlo k rozvinutí nemoci a tento pokus je také dnem, kdy vzniklo moderní očkování.

Dodnes se propůjčuje velmi prestižní ocenění – Jennerova medaile, kterou uděluje britská Královská lékařská společnost od roku 1895 (ne častěji než jednou za 5 let) za zcela mimořádné zásluhy o kontrolu infekčních nemocí. Asi nepřekvapí, že profesor Raška je jejím v pořadí devatenáctým nositelem.

Lidský papillomavirus

Lidský papillomavirus (HPV) má mnoho podob. Asi nejběžnější onemocnění způsobené papillomaviry jsou bradavice. Je popsáno více než 150 typů tohoto viru a jednotlivé typy jsou adaptovány na různá místa lidského těla. Přenášejí se přímým kontaktem i nepřímo (podlahy v bazénech).

Nicméně existuje i pohlavní varianta (HPV 16 a 18), která může být mnohem závažnější. U mužů se na zevním genitálu můžou objevit nenápadné útvary (bradavičky), přičemž po pár týdnech či měsících zpravidla vymizí. Při pohlavním styku je jejich původce přenášen na ženu, kde virus napadá genitální sliznici. U ženy také zpravidla virus vymizí, nicméně někdy přetrvává a postupně může způsobit rakovinu děložního čípku. Naštěstí se proti rakovině děložního čípku dá očkovat.

Mezi ssDNA viry je málo lidských chorob. Z člověka bylo izolováno více ssDNA virů, nicméně tyto viry zřejmě nejsou původci žádných chorob. Jinak se dají ssDNA viry izolovat takřka z jakéhokoli organizmu. 

Poliovirus (dětská obrna)

Jedná se o původce poliomyelitidy neboli dětské obrny (nepleťte si to s dětskou mozkovou obrnou) a vzhledem k tomu, že vede k charakteristickému postižení, jedná se zároveň o nejstarší zdokumentovanou chorobu. Známe vyobrazení ze starého Egypta, kde je jednoznačně vyobrazen člověk, který prodělal poliomyelitidu.

Jedná se primárně o dětské onemocnění, přičemž virus vstupuje do organizmu přes sliznice dýchací a trávící soustavy. Odtud jde přes lymfatické tkáně do krve a dále do CNS. Zde působí zničení motorických neuronů v předních rozích míšních (zejména u dolních končetin) a v mozkovém kmeni. Onemocnění může mít různé klinické obrazy.

90% všech případů probíhá jako "chřipkové" onemocnění, ale u 4 - 8% případů probíhá jako tzv. paralytická forma. Virus zničí některé z motorických center a člověk ochrne na danou část těla. Pakliže ochrnou dýchací svaly, je postižení smrtelné. Proti tomuto viru neexistuje žádná léčba, ale existuje velmi úspěšné očkování. V bývalém Československu se povedl rozsáhlý vakcinační program a tím se naše republika stala první na světě, kde byla tato choroba eradikována. V současné době je očkování proti obrně součástí hexavakcíny.

Dětská obrna je také adeptem na úplnou eradikaci. Bohužel jsou na světě ještě místa, kde je očkování prakticky nemožné. Jedná se o pomezí Afghánistánu a Pákistánu a v Nigérii.

Rýma a rhinoviry

Rhinoviry způsobují přibližně polovinu běžných nachlazení označovaných jako rýma (významný podíl, zhruba 15–30 %, dále tvoří koronaviry, které doplňují další respirační viry). Přesněji bychom však měli mluvit o zánětu horních cest dýchacích. Jde o banální, samoúzdravné onemocnění, na které se nevyrábějí specifické léky. Rhinovirům vyhovuje teplota kolem 33 °C a špatně snášejí kyselé prostředí, což vysvětluje, proč se omezují především na nosní dutinu a nenapadají další orgány.

Genom rhinovirů obsahuje jediný otevřený čtecí rámec (ORF), jehož produkt je následně štěpen na 11 proteinů. Tyto viry jsou zároveň mimořádně nakažlivé – k přenosu může postačit jediný virion. V kombinaci s kapénkovým způsobem šíření a vysokou koncentrací virionů v hlenu (která může dosahovat řádově až milionů v 1 ml) je jejich infekčnost snadno pochopitelná. Imunita přetrvává přibližně půl roku, přesto může člověk během jedné sezóny onemocnět opakovaně. Důvodem je nejen vysoká mutabilita viru, ale především obrovská sérologická diverzita zahrnující přes 160 známých kmenů, které účinně unikají imunitnímu systému.

Virus hepatitidy A

Jedná se o jeden z virů způsobujících hepatitidu, tedy onemocnění často označované jako žloutenka. Tento název však neoznačuje jedinou chorobu, ale souhrn různých onemocnění se společnými příznaky. Typickým projevem je zežloutnutí tkání (ikterus), které vzniká v důsledku narušení metabolismu a vylučování žlučového barviva bilirubinu (vznikajícího rozkladem krevního barviva). Ten se následně hromadí v krvi a ukládá v tkáních.

Hepatitida A je infekční onemocnění přenášené fekálně-orální cestou, proto se jí přezdívá „nemoc špinavých rukou“. Původce je velmi odolný – ve vodě přežívá déle než měsíc a snáší i silně kyselé prostředí (pH kolem 1). Tomu odpovídá i dlouhá doba lékařského dohledu a karantény, která trvá přibližně 45 dní. Virus proniká do těla přes střevní sliznici, krevním oběhem se dostává do jater, kde se množí v hepatocytech a vyvolává zánět. Onemocnění často vyžaduje hospitalizaci, a to zejména z epidemiologických důvodů kvůli izolaci pacienta a pro podporu regenerace jaterní tkáně. Po prodělání infekce vzniká celoživotní imunita, stejně jako po očkování.

Zarděnky (rubeola)

Zarděnky (rubeola) jsou virové onemocnění vyvolávané virem z rodu Rubivirus, které se přenáší kapénkovou infekcí. U dětí mívají obvykle lehký průběh, typicky provázený charakteristickou růžovou vyrážkou a výrazným zduřením mízních uzlin, zejména v oblasti zátylku a za ušima. V České republice se proti nim povinně očkuje v rámci kombinované vakcíny MMR (spalničky, příušnice, zarděnky), díky čemuž je dnes jejich výskyt v populaci minimální.

V zemích s nízkou proočkovaností však zarděnky představují vážnou hrozbu, především pro těhotné ženy. Pokud dojde k nákaze v prvním trimestru, virus snadno prostupuje placentou a může způsobit kongenitální zarděnkový syndrom (CRS). Ten vede k těžkému poškození vyvíjejícího se plodu, které je v medicíně známé jako tzv. Greggova triáda: zahrnuje vrozené srdeční vady, oční vady (zejména kataraktu – šedý zákal) a poruchy sluchu, často doprovázené poškozením centrální nervové soustavy. Vzhledem k závažnosti těchto následků zůstává plošné očkování tou nejúčinnější prevencí.

Virus klíšťové encefalitidy

Klíšťata jsou významní přenašeči dvou závažných onemocnění: bakteriální lymské boreliózy a virové klíšťové encefalitidy. Obě patří mezi zoonózy, tedy nákazy přenosné ze zvířat na člověka. Přirozeným rezervoárem původců jsou především drobní hlodavci a hmyzožravci, zatímco klíště funguje jako vektor, který infekci přenáší na člověka. 

V případě klíšťové encefalitidy mohou být nakažlivá všechna vývojová stádia klíštěte, protože virus se přenáší i do vajíček a následně do larev. K infekci dochází velmi rychle, neboť virus je přítomen přímo v slinných žlázách klíštěte a do krve hostitele se dostává prakticky okamžitě po přisátí (vzácněji je možný přenos i konzumací tepelně neupraveného mléka nakažených zvířat).

Onemocnění má typicky dvoufázový průběh: po počátečních příznacích podobných lehké chřipce často následuje období zdánlivého klidu, které však může vystřídat závažný zánět mozku a mozkových blan (meningoencefalitida). Tato druhá fáze může zanechat trvalé neurologické následky. Proti klíšťové encefalitidě je naštěstí k dispozici účinné očkování, které se doporučuje zejména lidem s častým pobytem v přírodě. Autor tohoto textu je spokojený, protože od 50 let je očkování zdarma (bohužel vy si ho budete muset zaplatit, řekl bych, že se to vyplatí (doporučuje deset z deseti neurologů)).

Virus hepatitidy C

Na rozdíl od hepatitidy A představuje hepatitida C (HCV) závažné, často skrytě probíhající onemocnění. I v tomto případě jde o zánět jater, který však v 70–80 % případů přechází do chronické formy. Bez včasné diagnózy může vést k trvalému poškození orgánu, jaterní cirhóze či karcinomu a následné nutnosti transplantace.

Virus se přenáší především krví, což činí nejrizikovější skupinu z uživatelů injekčních drog sdílejících jehly; k přenosu však může dojít i při nesterilním tetování či (méně často) pohlavním styku. Patogen rafinovaně narušuje obranu organismu, například inhibicí účinku interferonu alfa a blokováním apoptózy infikovaných buněk. Samotné poškození jater je pak výsledkem kombinace přímého působení viru a silné imunitní reakce organismu, která vede k zániku hepatocytů.

Zásadním průlomem v medicíně je zavedení moderních přímo působících antivirotik (DAA). Tato léčba je vysoce účinná, má minimum vedlejších účinků a dokáže virus z těla zcela eliminovat u více než 95 % pacientů. Právě včasný záchyt je klíčový, neboť v České republice se odhaduje až 80 000 nakažených, z nichž mnozí o své infekci netuší. Přestože vývoj vakcíny zůstává kvůli vysoké mutabilitě viru komplikovaný, díky moderní medicíně již hepatitida C nemusí být doživotním rozsudkem.

Spalničky

Spalničky (morbilli) patří mezi nejvýznamnější infekční onemocnění současnosti, mimo jiné i v souvislosti s poklesem proočkovanosti. Očkování proti nim je součástí kombinované vakcíny MMR. Kontroverze kolem této vakcíny vyvolal britský lékař Andrew Wakefield, který tvrdil, že způsobuje autismus. Jeho studie však byla později odhalena jako vědecký podvod, byla stažena a autorovi byla odebrána lékařská licence. Nicméně dezinformační džin už byl vypuštěn z lahve, což významně přispělo k rozšíření antivakcinačních postojů, jejichž důsledky v podobě návratu spalniček do vyspělých zemí vidíme dodnes.

Spalničky jsou jedno z nejnakažlivějších onemocnění vůbec. Základní reprodukční číslo (R0) se pohybuje mezi 12 a 18, což znamená, že jeden nakažený může v nechráněné populaci infikovat průměrně 12 až 18 dalších osob. Právě kvůli této extrémní infekčnosti je pro dosažení kolektivní imunity nutná proočkovanost přesahující 95 %. Tento práh chrání i jedince, které ze zdravotních důvodů očkovat nelze (např. lidi s těžkou poruchou imunity). Pokles proočkovanosti proto představuje vážný problém; například ve Spojených státech i v některých regionech České republiky se v posledních letech opakovaně objevují ohniska nákazy.

Onemocnění se přenáší kapénkovou cestou a probíhá typicky ve dvou fázích.

1. Prodromální fáze: Začíná jako horečnaté onemocnění s rýmou, kašlem a zánětem spojivek (tzv. "uplakaný výraz"). Typickým klinickým znakem jsou Koplikovy skvrny – drobné bílé tečky se zarudlým okolím na sliznici tváří v ústech, které se objevují 1–2 dny před vyrážkou.

2. Exantémová fáze: Rozvíjí se charakteristická červená vyrážka (exantém), která má typický kraniokaudální postup – začíná za ušima a na obličeji a postupně se šíří směrem dolů na trup a končetiny.

U dětí i dospělých mohou vznikat závažné komplikace, zejména zápal plic (pneumonie), zánět středního ucha nebo život ohrožující zánět mozku (encefalitida). Méně známým, ale zásadním rizikem je tzv. imunitní amnézie. Virus spalniček totiž napadá paměťové buňky imunitního systému. Člověk, který spalničky prodělá, může na měsíce až roky "zapomenout" imunitu proti jiným nemocem, které již dříve prodělal nebo proti kterým byl očkován. Tím se stává extrémně zranitelným vůči dalším infekcím.

Novorozenci a kojenci jsou v prvních měsících života chráněni mateřskými protilátkami přenesenými přes placentu, pokud byla matka očkována nebo nemoc v minulosti prodělala. Tato pasivní imunita však postupně mizí, proto je pro trvalou ochranu nezbytné včasné očkování, které vytváří dlouhodobou, zpravidla celoživotní imunitu. Děti se očkují mezi 13. a 18. měsícem života.

Příušnice

Posledním onemocněním, proti němuž chrání vakcína MMR, jsou příušnice (parotitis epidemica). Původcem je virus z čeledi Paramyxoviridae, který se šíří kapénkami, ale velmi často také přímým kontaktem se slinami nakaženého (např. sdílením příborů či sklenic). V dětském věku jde obvykle o nepříjemné onemocnění typicky provázené bolestivým zduřením příušních slinných žláz, které bývá často asymetrické (začíná na jedné straně a po pár dnech se přidá druhá). 

V dospělosti však příušnice představují mnohem větší riziko, protože virus má afinitu k žláznatým tkáním a centrální nervové soustavě:

• Orchitida: U dospívajících chlapců a mužů dochází k bolestivému zánětu varlat (orchitida). Ten může vést k jejich následné atrofii a v některých případech až k trvalé sterilitě.

• Pankreatitida: Virus může napadnout slinivku břišní (pankreas), což vyžaduje přísnou dietu a lékařský dohled.

• Meningitida: Častou komplikací je serózní zánět mozkových blan.

Z epidemiologického hlediska je záludné, že přibližně třetina infekcí probíhá bezpříznakově, takže nakažený člověk virus nevědomky šíří dál. Velmi rizikové jsou příušnice také v těhotenství – nákaza v prvním trimestru je spojena s výrazně vyšším rizikem spontánního potratu. Nejúčinnější prevencí zůstává řádné očkování, které zajišťuje kolektivní imunitu a chrání tak celou společnost.

Vzteklina

Dalším onemocněním způsobeným negativně orientovaným jednovláknovým RNA virem (čeleď Rhabdoviridae) je vzteklina (lyssa). Neléčená infekce vede k fatální encefalitidě a je prakticky 100% smrtelná. Dobrou zprávou však je, že Česká republika je od roku 2004 oficiálně prohlášena za zemi bez výskytu vztekliny.

K přenosu na člověka dochází nejčastěji pokousáním nakaženým zvířetem, protože virus je masivně přítomen v jeho slinách. V minulosti byly hlavním rezervoárem lišky, ale díky rozsáhlé orální vakcinaci (vábničky s očkovací látkou) v 80. a 90. letech se podařilo onemocnění u nás vymýtit. Virus však stále mohou přenášet někteří netopýři, a proto zůstává v platnosti povinné očkování psů.

Inkubační doba je velmi variabilní – od několika dnů až po mnoho měsíců (závisí na vzdálenosti místa pokousání od mozku). Virus využívá retrográdní axonální transport: z místa vstupu (často přes receptor pro acetylcholin) putuje uvnitř nervových vláken směrem do centrální nervové soustavy.

První příznaky jsou nenápadné (bolesti hlavy, únava, emoční labilita). S postupem do CNS se však objevují typické projevy:

• Nadměrné slinění: Způsobené postižením center v mozku.

• Hydrofobie: Extrémně bolestivé křeče polykacích svalů vyvolané pohledem na vodu, jejím zvukem nebo pokusem o napití.

• Aerofobie: Přecitlivělost na sebemenší závan vzduchu.

• Stavy zuřivosti: Střídání agresivity s obdobími jasného vědomí, které končí selháním životně důležitých funkcí (ochrnutí dýchacích svalů).

V České republice se vztekliny obávat nemusíme především díky statusu země bez výskytu a existenci účinné postexpoziční profylaxe. Ta spočívá v okamžitém vymytí rány a podání kombinace hotových protilátek a vakcíny. Pokud je tato léčba zahájena včas (před nástupem prvních příznaků), dokáže rozvoji nemoci stoprocentně zabránit.